"Když jsem přijel z emigrace, připadalo mi všecko malý a hezký," spomína v novom 41. čísle Revolver Revue na pražský Karlín pesničkár, spisovateľ a výtvarník Vlastimil Třešňák. "Potkal jsem tam ty samý lidi, který jsem ve dvaaosmdesátým opustil, zas hráli ve stejný hospodě mariáš, akorát měli míň vlasů a větší břicha. A jinak? Místo Včela - Bratrství na krámě tam bylo Coca-Cola forever. Ale to je běh života." Rozhovor s touto legendou českého folku a členom bývalého združenia Šafrán je súčasťou bloku o Karlíne (s fotografiami Ester Havlovej), ktorým časopis pokračuje v netradičných pohľadoch na niektoré pražské štvrte. Samizdatová minulosť "revolverky", vychádzajúcej od roku 1985, legitimizuje a súčasne zbavuje nádychu senzačnosti uverejňovanie ukážok zo spisov ŠtB - tentoraz je to prípad Michala Hýbka, ktorý sa podieľal na vydávaní samizdatového časopisu Vokno. Na začiatku osemdesiatych rokov strávil vo väzení osemnásť mesiacov na základe udania známeho undergroundového pesničkára Jima Čerta. "U Jima se, myslím, dá říct, že se s tím udavačstvím nevyspořádal vůbec. Asi si taky myslí, že se na to zapomene - možná má pravdu, ale vůbec mu nedochází, že on sám to bude mít pořád v sobě, že to sebou potáhne dál jako kámen," hovorí Michal Hýbek v rozhovore s Adamom Drdom. Vzácnu permanentnú ponuku oficiálne nepublikovaných textov, ktorá patrí k rodovým znakom Revolver Revue, v tomto čísle prezentuje o. i. próza Vladimíra Binara Číňanova pěna. Aj v tomto prípade je samozrejmosťou snaha o čo najkomplexnejšie poznanie autora a ukážku dopĺňa obsažný rozhovor. Z 336 strán pre literatúru a výtvarné umenie spomeňme ešte aspoň jeden, najrozsiahlejší blok, ktorý patrí spisovateľovi Ladislavovi Dvořákovi (1920-1983), jeho nepublikovaným Sentenciám a potom ohlasom, dokumentom a spomienkam mnohých priateľov a kolegov. "Ale co ti za tu práci dají, na to ses jich neptal? - říkají mně pokaždé přátelé, když se mi naskytne nějaká robota. Ne, odpovídám, na to jsem se neptal, na to já se nikdy předem neptám. A to z toho prostého důvodu, že nemohu předem vědět, jak se mi svěřené dílo podaří, neboť má odměna závisí právě na jeho zdařilosti." Po tomto fragmente z Dvořákových zápiskov už neprekvapí spomínanie básnika Andreja Stankoviča: "Jeho dobrota byla tak samozřejmá, že to je na pamětníka přímo mor. Nebylo téměř chvíle, kdy by jí člověk při něm nepociťoval, a tak jako by v její všudypřítomnosti pro paměť neexistoval ani žádný její zvláštní projev, který by si mohla vybavit."
ALEXANDER BALOGH
