Václav Havel na pražskom veľtrhu a festivale Svět knihy, kde v závere týždňa slávnostne uviedli jeho knihu Prosím stručně. FOTO - ČTK
Václava Havla odvtedy, čo sa z Hradu presťahoval na Hrádeček, trápili novinári stále rovnakou otázkou: Už píšete pamäti? Havel sa hneval a odpovedal, že sa toho v živote napísal už dosť, rozhodne vraj viac než väčšina jeho spoluobčanov.
Nakoniec sa kritici i priaznivci predsa len dočkali. Na knižných pultoch sa práve teraz objavila jeho kniha Prosím stručně. A, samozrejme, nejde o pamäti.
Havel hovorí o koláži či montáži. Spomínam si na vlaňajší november, keď mi ukazoval takmer dokončený rukopis tejto knihy. Vtedy povedal, že knihe hovorí vianočka, pretože z troch rôznych prúdov splietol jeden hrubý. Kniha má skutočne tri časti, ktoré sa stále prelínajú.
Nechcel som písať senzácie
Prvá časť je rozhovor, ktorý s bývalým prezidentom viedol novinár Karel Hvížďala. Je to teda vlastne pokračovanie Dálkového výslechu po dvadsiatich rokoch. Dozvedáme sa tu o Havlovi disidentovi, prezidentovi i exprezidentovi. Druhá časť sú jeho vlastné úvahy a tretí "vrkoč" Havlovej vianočky tvoria inštrukcie a poznámky z obdobia stráveného na Pražskom hrade.
Prečo Havel predsa len nedočkavcov uspokojil a knihu napísal? Sám o tom hovorí: "Já jsem neměl ambici napsat nějakou senzaci, tak jako třeba když se v Americe někdo nechá zaměstnat jako kuchařka u nějakého prezidenta a pak o tom napíše tři knihy za milion dolarů, protože někde lezla pod postelí a tam cosi pozorovala." Chcel jednoducho len vydať svedectvo o tom, ako a s kým sa mu v posledných dvadsiatich rokoch žilo. Je to čítanie vzrušujúce.
Niet pochýb o tom, že hocikoho zdvihne zo stoličky. Nadšení nebudú trebárs priaznivci Havlovho následníka na Hrade. Na Václava Klausa tu totiž Havel spomína s veľkou dávkou irónie, aspoň tak sa to javí. "Ptal jsem se ho (Václava Valeše), jestli ten protivný Klaus může být ministrem financí. A on tehdy řekl, že ano, protože tam bude hlídat státní kasu a nebude se plést do politiky. Na hlídání kasy je prý takový typ člověka ideální."
V Občianskom fóre sa veľa táralo
Zaujímavejšie a cennejšie sú pasáže, v ktorých Václav Havel spomína na november 1989 a nasledujúce obdobie. S obdivom rozoberá napríklad Mariána Čalfu a jeho rolu v porevolučných dňoch. "Je to legrační, ale byl to spíš Čalfa než já, kdo se tehdy choval jako správný revolucionář." V Občianskom fóre sa zasa vraj príliš veľa táralo. Havel sa, samozrejme, zaoberá i komunistami. Táto pasáž je aktuálna už tým, že v Českej republike sa stále častejšie vedú diskusie o tom, či sa komunistická strana mala po novembri 1989 zakázať alebo nie.
Havel však i dnes považuje jej zákaz za nezmysel a v knihe vysvetľuje, prečo po prevrate nebolo možné komunistov z dôležitých funkcií odstrániť. "Uvědomte si, co by to znamenalo, kdybychom chtěli například připravit o postavení či funkce všechny, kdo byli členy komunistické strany! Mohli bychom rovnou rozpustit celou Akademii věd a většinu vysokých škol zbavit jejich profesorských sborů, neměli bychom jediného vyššího důstojníka, jediného kriminalistu, jediného šéfa podniku, jediného diplomata, ba snad ani jediného navigátora na dopravním letišti!"
Sympatickí Američania
Knihu, ktorú graficky spracoval Josef Skalník, veľmi oživujú poznámky a inštrukcie pochádzajúce z čias, keď bol Václav Havel ešte prezidentom.
"Někdy v brzké době bych měl rád poradu s panem D. (případně s dalšími zainteresovanými, například s Olgou) o jídle, servisech, příborech, způsobech servírování atd. na Hradě. Po několika letech domácích i zahraničních zkušeností mám dojem, že mám k tomu co říct. Jen namátkově: čím vzácnějším a neobvyklejším jídlem nás chtějí uctít, tím víc to je zcela bez chuti, takže člověk vůbec neví, co jí."
Nemá zmysel knihu obsahovo rozoberať, pretože Havlovo svedectvo je také rozmanité, že vytrhávaním citátov z kontextu nie je možné získať o publikácii vlastný názor.
Václav Havel je originál a veľký dramatik, čo sa do jeho koláže jasne premietlo, a preto stojí za to ju čítať. Neodpustím si však predsa len citát o Američanoch.
"Američané mi jsou stále sympatičtější. A čím dál míň mi vadí to, s čím jsem se u nich dřív nerad smiřoval nebo co mi připadalo trochu směšné. Nicméně pro pořádek několik takových věcí vyjmenuji. Rádi žvýkají žvýkačku, díky čemuž vypadají jako přežvýkavci. Vadilo mi to zvláště u dam. Rádi dávají, aspoň páni, nohy na stůl. Jedí nepochopitelně tlusté housky, v nichž je namačkáno všechno možné včetně salámu. (...) Tu housku zapíjejí v lepším případě vodou, v horším kokakolou a mlékem, a to z lahve nebo plechovky nebo nádoby či kelímku z umělé hmoty. Myslím, že nejsem alkoholik, ale nezapíjet jídlo pivem či vínem je pro mne dost zlé."
Nebolo to občas aj veselé?
A ešte pár Havlových riadkov o jeho žene. Čarovným spôsobom opisuje Dášinu žiarlivosť. "Ona má zvláštní dar rozpoznat dřív než já, kdo by se mi mohl líbit, a tvrdě proti eventuálnímu kontaktu s takovou osobou zasáhnout." A takmer dojemne sa potom dramatik vyznáva z toho, koľkokrát mu zachránila život. Túto pasáž končí slovami: "...zvláštní bylo, že mé rozkmitané křivky na displeji nad postelí se vždycky náhle uklidnily a uvedly do patřičného stavu, když do nemocniční budovy vešla Dáša."
Václav Havel uzaviera poslednú kapitolu krátkym a vrelým vyznaním: "Milá Dášo, děkuji ti, že jsi tu tíhu let, jichž se to psaní týká, nesla věrně se mnou. Ale byla to opravdu jen tíha? Nebylo to i napínavé, vzrušující, povznášející a občas veselé?"
Nasleduje strih - kniha sa končí Havlovou poznámkou na Hrade z roku 1999. "Na kropení by byla třeba delší hadice." To aby sme nemali pocit, že dramatik Václav Havel končí pateticky.
Autor: RENATA KALENSKÁ(Autorka je redaktorkou Lidových novín)
