„Ach běda, mé mládí je zčistajasna pryč, alespoň ty, stáří, mi ještě zůstaň!“ Povzdych Ivana Wernischa z knihy Růžovejch květů sladká vůne (Virtuos na prdel) síce zodpovedá tomu, ako je táto zbierka úvah, aforizmov, spomienok, záznamov snov, mikropoviedok či odpočutých hovorov ponúkaná čitateľovi. Vydavateľ tvrdí, že pestrá koláž je predovšetkým o živote a smrti, o autorovom čakaní na smrť.
Ak je to tak, potom bard českej poézie si to životné bilancovanie raz sarkasticky vychutnáva („Všem ženám, které jsem kdy poznal, chyběl smysl pro spokojenost.“), inokedy sa zabáva priam absurdne: („Upozornil jsem muže, který se posadil na vedlejší židli, že má škytavku. Pohlédl na mně vděčně a poděkoval.“).
A potom je tu tá možno najúžasnejšia z Wernischových polôh: „Několik dní doma sám, a s nikým nepromluvil. K zbláznění. Pak skoro celý den v lesích, a nepotkal človíčka. Báječné.“
